Divoký hon 1968 aneb Věnována duchům města II.

Ležím v posteli.
Po důkladné hádce.
Nemilován, nezamilován.
Je jedna hodina ráno a kupodivu dnes ještě nehalekají noční flamendři, vracející se z piatik, tak jako touhle dobou každou noc, každé ráno.

Všechny zvuky jsou zesíleny či vlastně změněny vodní tříští. Tříštěny vodou.

Najednou, 12 minut po jedné, v té rozhárané noci, rozezní se zvony na kostelích.
Nevím na kolika, ne na všech.
Zároveň je slyšet hluboký zvuk dvoutaktu motorky a ještě hlubší zvuky temně dunících motorů...
Tyhle zvuky z ulice zní jinak, nezkresleně vodním filtrem, nezměněné vodní masou.

Zní zvony z několika zvonic.
13 minut po jedné ráno. Osumadvacátého května dvatisíce třináct.

Najednou noc ožije ještě dalším zvukem, temný vzduch se rozvibruje chrapotem leteckého motoru, znovu zcela nezkresleného masem deště. Ty hluboké zvuky dvoutaktních motorů motocyklů, dunění dieselového motoru, chrapot letadla. Tak čistě, spolu se zvony.

Pak všechno rázem utichá.
 Ona.
Já.
Smutek.
Déšť a ulice.

"Duchové, probudili se duchové. 1968!"
"Dvojtakt policejní motorky se sajdkárou, hluboké dunění tankového dieselu, kuřácký chrapot letadla!"
"Proč k sakru v tuhle hodinu zní ze zvonic zvony, co myslíš..?", myslím, že krom smutku a melanchilie, která mnou přímo prostupuje a zmítá, zním i vylekaně.

"Neblázni!",  Ona s despektem té, která z hádky vychází vždy jako vítěz.

Nemilovaný. Už dávno.

"To je divoký hon! Divoký hon noci 1968.", trvám na svém já, teď již opravdu poplašeně.

Hádka nikdy neustane.

"To jen něco řežou na Vinohradské.", Ona.

( Mimochodem, duchové města ke mě promlouvají již dlouhé roky, daleko déle než Ona: http://overdrive.a-nihil.net/moje_texty/duchove_mesta.html )