Nikdy nemluvit o klubu rváčů. Nikdy nemluvit o klubu rváčů. Jeden proti jednomu. Bez bot a bez košil.

Přečetl jsem si u Truzz, jeden docela zajímavý text, a protože je mi přesně tak jako v jiném dalším textu na jejím webu (má novou adresu, vážně pěknou), mám chuť odpovídat. Tak jsem jí tedy odpověděl, ale protože mám dojem, že naše zápisky jsou opuštěné láhve se vzkazy SOS uprostřed oceánu bez hvězdic a mořských koníků, rozhodl jsem se, že svou odpověď dám i sem, abych naše myšlěnky trošku spojil a snad i zviditelnil. Prosím čtěte, přemýšlejte, pozorujte a komentujte.



Kdysi jsem míval velice rád příběh o muž a chlapci.
Muž chodil po břehu a z vysychající pláže sbíral vyplavené hvězdice, které pak házel zpět do vody.
Chlapec se jej ptá, proč to vlastně dělá, když ví, že všem pomoct stejně nemůže.
Muž se na chlapce usměje, hodí hvězdici do vln a odpoví, že alespoň téhle jedné pomohl.

Čím více však postupuje čas vím, že mi nezáleží na muži, nezáleží mi na chlapci a uvědomuji si, že jsem ještě nikdy neviděl živou mořskou hvězdici. Vždy jsem ji uviděl u někoho za vitrínou nábytkové stěny uprostřed domácnosti, kde umírají i květiny. Ještě tam bylo vždy trocha zaprášených mušlí, někdy také kamínky, téměř vždy pak (v rodinách těch, kteří umějí číst) ty samé knihy, jak se na ně stály fronty za komunistů. Kde jsou hvězdice dnes? Jsou všechny usušené nad televizemi, zaprášené v krabicích se starými suvenýry? Kde jsou při přílivu, po bouřkách?
Viděl jsem několik moří a spousty pobřeží, ale kde jsou ty hvězdice stále nevím.

A kde je ten osel? Nezůstali už jen ti chapi s lopatou, za práci koláče, koláče, koláče... děti jezte bez pláče, bez pláč, bez pláče... (opakujte až do úplného osvojení).