Zjistil jsem, že jsem první umělá inteligence
mé ego je totiž lego.
lego, lego...
...legovaná ocel,
chlupy ze psa či vlka,
ptačí lebka,
kostra krysy.
jsem složený,
složitě,
mozaika prasete v žitě,
ze stavebnice,
dětské hry,
asi merkur...
...venuše, země, marz.
jsem první umělá inteligence vložená do těla prchajícícho zajíce.
rozpálená do běla,
kalená světlem měsíce.
podkutá vibramem.
inteligence komínů,
dálnic,
odpadků.
krev a cisterna na mlíko.
vibrace, šplouchání, hvízdání brzd.
ochočený ostnatým drátem,
zlatými klíckami.
zloděj v zaniklých v zahradách.
loňský vítěz hry na schovávanou.
jsem tedy jste:
písek pána snů v soukolí synapsí.
hra v sázky a dostihy.
sázíte,
máte spoustu dobrých rad,
od dvou je to snad stereotyp?
důstojná hra v šach.
písek místo kamenů,
v hodinkách.
ostrá zrnka v ozubených kolečkách,
z merkuru, z titanu,
z oceli, z lega...
4/17/2006
Recenze: Ukolébavka
Palahniuk, Chuck. Ukolébavka. Praha: Odeon, 2005. ISBN 80-207-1185-6.
Každá generace si přeje být tou poslední.
Palahniuk není autor v našich zeměpisných končinách vůbec neznámý, snad také díky filmovému zpracování jeho vynikající knihy Klub Rváčů.
Možná si i pamatujete bezvýchodnsot života jejího hlavního hrdiny, jenž dokonce i svůj byt vnímá jako katalog obchodních domů s nábytkem. Jméno kusu, prodejce, cena.
Život musí být intenzivní, aby byla vůbec cítit jeho chuť. Chuť krve z rozbytých rtů, podlitiny ve tváři. Bez bot a bez košil. Úkolem dnešního týdne je zapálit alespoň jednu kancelář. Velice intenzivní kniha, která zanechává hruboký vryp v mysli vnímavého čtenáře. Vryp, který ničí krásu, stejně jako rýhy, které dělá jedna z hrdinek Ukolébavky klíči na starožitném nábytku.
Vryp stejný, jako dělají řeči o biodiverztě a odpornosti lidské hry na Boha z úst mladíka Ústřice. Vryp za každou posmrtně znásilněnou modelku, rýha za každé mrtvé novorozeně.
Přesto, že je Ukolébavka opět politická a protisystémová, přesto, že i ona zanechá šrám v mysli čtenáře, není co do schopnosti strhnout a změnit pohled na život zdaleka tak intenzivní jako již zmiňovaný Klub Rváčů.
Snad kvůli tomu, že postavy jsou otažitější (a pokřivené spíše pro efekt), snad kvůli tomu, že politika a snaha o změnu myšlení je daleko více zřejmá.
Narozdíl od Klubu rváčů jsem cítil, kdy jsou jednotlivé detaily skládány k sobě tak, aby jejich vliv byl více intenzivní, cítil jsem kýč a snahu. Klub rváčů plyne, manipuluje stejnými efekty, jen elegantněji, nesnaží se vykreslit postavy, snaží se vykreslit děje. Ukolébavka je naproti tomu de facto road book (odvozeno od road movie), které se snaží postihnout zlomené a pokřivené charaktery, což se Palahniukovi daří o poznání méně.
V žádném případě však nechci tvrdit, že Ukolébavka je špatná kniha, jen místo jejího zakoupení uvažujte spíše o návštěvě knihovny. Pobaví na dva večery, pokud neznáte Klub rváčů, některé efektivní metody tvorby atmosféry vás jistě překvapí, stejně jako pointa, možná, že dokonce přestanete jíst maso, nebo si uvědomíte, jak příroda kolem vás tiše křičí o pomoc. Možná si uvědomíte, že poslední dobou vybíráte jen mezi Kolou a Pepsi a možná budete lepší člověk. Obávám se však spíše toho, že kniha právě jen pobaví.
Je to stará říkanka o tom, jak jdou zvířátka spát. Je tesklivá a sentimentální, a když ji čtu nahlas pod halogenovými světly, vlastní tvář mi připadá popelavá a rozpařená okysličeným hemoglobinem...
...Odpovídám, že nevím. V knize tomu říkají probíranka. V některých kulturách ji zpívají dětem za hladomorů nebo sucha, nebo když je členů kmene příliš mnoho na malé území. Zpívají ji bojovníkům zmrzačeným v bitvě a lidem postiženým nemocí, všem, u koho doufají, že brzy zemře. Aby ukončili jeho utrpení. Je to ukolébavka.
6/10
Každá generace si přeje být tou poslední.
Palahniuk není autor v našich zeměpisných končinách vůbec neznámý, snad také díky filmovému zpracování jeho vynikající knihy Klub Rváčů.
Možná si i pamatujete bezvýchodnsot života jejího hlavního hrdiny, jenž dokonce i svůj byt vnímá jako katalog obchodních domů s nábytkem. Jméno kusu, prodejce, cena.
Život musí být intenzivní, aby byla vůbec cítit jeho chuť. Chuť krve z rozbytých rtů, podlitiny ve tváři. Bez bot a bez košil. Úkolem dnešního týdne je zapálit alespoň jednu kancelář. Velice intenzivní kniha, která zanechává hruboký vryp v mysli vnímavého čtenáře. Vryp, který ničí krásu, stejně jako rýhy, které dělá jedna z hrdinek Ukolébavky klíči na starožitném nábytku.
Vryp stejný, jako dělají řeči o biodiverztě a odpornosti lidské hry na Boha z úst mladíka Ústřice. Vryp za každou posmrtně znásilněnou modelku, rýha za každé mrtvé novorozeně.
Přesto, že je Ukolébavka opět politická a protisystémová, přesto, že i ona zanechá šrám v mysli čtenáře, není co do schopnosti strhnout a změnit pohled na život zdaleka tak intenzivní jako již zmiňovaný Klub Rváčů.
Snad kvůli tomu, že postavy jsou otažitější (a pokřivené spíše pro efekt), snad kvůli tomu, že politika a snaha o změnu myšlení je daleko více zřejmá.
Narozdíl od Klubu rváčů jsem cítil, kdy jsou jednotlivé detaily skládány k sobě tak, aby jejich vliv byl více intenzivní, cítil jsem kýč a snahu. Klub rváčů plyne, manipuluje stejnými efekty, jen elegantněji, nesnaží se vykreslit postavy, snaží se vykreslit děje. Ukolébavka je naproti tomu de facto road book (odvozeno od road movie), které se snaží postihnout zlomené a pokřivené charaktery, což se Palahniukovi daří o poznání méně.
V žádném případě však nechci tvrdit, že Ukolébavka je špatná kniha, jen místo jejího zakoupení uvažujte spíše o návštěvě knihovny. Pobaví na dva večery, pokud neznáte Klub rváčů, některé efektivní metody tvorby atmosféry vás jistě překvapí, stejně jako pointa, možná, že dokonce přestanete jíst maso, nebo si uvědomíte, jak příroda kolem vás tiše křičí o pomoc. Možná si uvědomíte, že poslední dobou vybíráte jen mezi Kolou a Pepsi a možná budete lepší člověk. Obávám se však spíše toho, že kniha právě jen pobaví.
Je to stará říkanka o tom, jak jdou zvířátka spát. Je tesklivá a sentimentální, a když ji čtu nahlas pod halogenovými světly, vlastní tvář mi připadá popelavá a rozpařená okysličeným hemoglobinem...
...Odpovídám, že nevím. V knize tomu říkají probíranka. V některých kulturách ji zpívají dětem za hladomorů nebo sucha, nebo když je členů kmene příliš mnoho na malé území. Zpívají ji bojovníkům zmrzačeným v bitvě a lidem postiženým nemocí, všem, u koho doufají, že brzy zemře. Aby ukončili jeho utrpení. Je to ukolébavka.
6/10
Nikdy nemluvit o klubu rváčů. Nikdy nemluvit o klubu rváčů. Jeden proti jednomu. Bez bot a bez košil.
Přečetl jsem si u Truzz, jeden docela zajímavý text, a protože je mi přesně tak jako v jiném dalším textu na jejím webu (má novou adresu, vážně pěknou), mám chuť odpovídat. Tak jsem jí tedy odpověděl, ale protože mám dojem, že naše zápisky jsou opuštěné láhve se vzkazy SOS uprostřed oceánu bez hvězdic a mořských koníků, rozhodl jsem se, že svou odpověď dám i sem, abych naše myšlěnky trošku spojil a snad i zviditelnil. Prosím čtěte, přemýšlejte, pozorujte a komentujte.
Kdysi jsem míval velice rád příběh o muž a chlapci.
Muž chodil po břehu a z vysychající pláže sbíral vyplavené hvězdice, které pak házel zpět do vody.
Chlapec se jej ptá, proč to vlastně dělá, když ví, že všem pomoct stejně nemůže.
Muž se na chlapce usměje, hodí hvězdici do vln a odpoví, že alespoň téhle jedné pomohl.
Čím více však postupuje čas vím, že mi nezáleží na muži, nezáleží mi na chlapci a uvědomuji si, že jsem ještě nikdy neviděl živou mořskou hvězdici. Vždy jsem ji uviděl u někoho za vitrínou nábytkové stěny uprostřed domácnosti, kde umírají i květiny. Ještě tam bylo vždy trocha zaprášených mušlí, někdy také kamínky, téměř vždy pak (v rodinách těch, kteří umějí číst) ty samé knihy, jak se na ně stály fronty za komunistů. Kde jsou hvězdice dnes? Jsou všechny usušené nad televizemi, zaprášené v krabicích se starými suvenýry? Kde jsou při přílivu, po bouřkách?
Viděl jsem několik moří a spousty pobřeží, ale kde jsou ty hvězdice stále nevím.
A kde je ten osel? Nezůstali už jen ti chapi s lopatou, za práci koláče, koláče, koláče... děti jezte bez pláče, bez pláč, bez pláče... (opakujte až do úplného osvojení).
Kdysi jsem míval velice rád příběh o muž a chlapci.
Muž chodil po břehu a z vysychající pláže sbíral vyplavené hvězdice, které pak házel zpět do vody.
Chlapec se jej ptá, proč to vlastně dělá, když ví, že všem pomoct stejně nemůže.
Muž se na chlapce usměje, hodí hvězdici do vln a odpoví, že alespoň téhle jedné pomohl.
Čím více však postupuje čas vím, že mi nezáleží na muži, nezáleží mi na chlapci a uvědomuji si, že jsem ještě nikdy neviděl živou mořskou hvězdici. Vždy jsem ji uviděl u někoho za vitrínou nábytkové stěny uprostřed domácnosti, kde umírají i květiny. Ještě tam bylo vždy trocha zaprášených mušlí, někdy také kamínky, téměř vždy pak (v rodinách těch, kteří umějí číst) ty samé knihy, jak se na ně stály fronty za komunistů. Kde jsou hvězdice dnes? Jsou všechny usušené nad televizemi, zaprášené v krabicích se starými suvenýry? Kde jsou při přílivu, po bouřkách?
Viděl jsem několik moří a spousty pobřeží, ale kde jsou ty hvězdice stále nevím.
A kde je ten osel? Nezůstali už jen ti chapi s lopatou, za práci koláče, koláče, koláče... děti jezte bez pláče, bez pláč, bez pláče... (opakujte až do úplného osvojení).
4/16/2006
Sváteční výlet na Maguru ve fotkografii, část první (asi)
Jing-Jang morning
Jo jo, tam se schovává...
...v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.
Víte proč má datel zobák? Přece aby nemlátil hlavou do dřeva.
Pan Strom
Řekni sýr!
Jaro v tisíci metrech nad mořem.4/15/2006
Lidé se mě ptají, jak se pořád mám... (Ludia se ma pítaju, čím bysom chcel byť... udavač, udavač... rytmu udavač :)
Máme se pořád bezvadně, někdy lépe. Dnes jsme byli s Hienou a sigurdem na procházce a docela mne mrzelo, že jsem si ssebou nevzal foťák (obťěžuje mne, neustále myslet kam se postavit, kde je jká větev atd...), protože u jezera byly stovyk pářících se nádherných ropuch. Nikdy jsem si nevšimnul, že ropuchy to dělají v grupě. Jedna samice a třeba deset menších samečků naskládaných na ní. Velice zvláštní pohled.
Sigurd dostal fuj a nesmíš, takže jsem se mohli v klidu procházet a poslouchat mlostné kvákání (taky zvuky terenních motorek, ale to už by nebyla romantika, cuž?).
Sigurd měl z celého víletu největší radost z asi dvacetimetrové louže z roztálého sněhu, která mu i v nejhlubších místech sahala sotva ke kohoutku, takže v ní mohl běhat, válet se a tvářit se jako hroch při banění. Vzhledem k tomu, že louže byla úplně čistá (podloží byla tráva), máme bezva přírodně voňavého psa. Takovou koupl by si zasloužil častěji. navícbezvadně aportoval hozený klacek z vody, a krásně se uběhal. Sice teď ještě hlídá před domem, ale už brzo se svalí jako špalek a bude od něj klid.
Hieně úspěšně roste bříško, ale i na dalším sonografu se náš drobeček cudně otočil tak, že pohlaví neukázal. Takže opravdu čekáme KonderSurprise :)
Jinak jsem svou ženu dnes přichytil při internetu, když si četla tohle:
Sviečková na smotane 1. Potrebujeme 600g sviečkovice, 50g údenej slaniny(nemusí byť), soľ korenie, tuk, 1 cibuľa, 150g koreň.zeleniny, mäsový vývar, 1 bobk.list, 2 zrnká nového korenia, 40g hl.múky, 2,5dl kyslej smotany, cukor, citrónovú šťavu. Postup: Odležanú sviečkovicu odblaníme, prešpikujeme slaninou, osolíme okoreníme a opražíme zo všetkých strán. Vyberieme a odložíme do tepla. Na tuku dáme speniť cibuľu, pridáme očistenú pokrájanu zeleninu, opražíme a podlejeme vývarom. Pridáme mäso, bobk.list, celé korenie, prikryjeme a dusíme do mäkka. Mäkké mäso vyberieme, šťavu zahustíme múkou a povaríme 20 min. Pripravenú omáčku pretrieme aj so zeleninou cez sitko, pridáme smotanu, podľa chuti osladíme a ochutíme citrónovou šťavou. Mäso pokrájame na plátky a polejeme omáčkou. 2. Potrebujeme: Sviečkovicu, koreňovú zeleninu, cibuľu, horčicu, koreniny, smotanu, citrón, mlieko, hladkúmúku, olej, cukor. Postup: Mäso orestujeme na rozpálenom oleji zo všetkých strán, potom ho vyberieme a pridáme nastrúhanú zeleninu, cibuľu a 1 lyžicu horčice. Keď si zelenina pustí šťavu, pridáme skaramelizovaný cukor podlejeme vodou a necháme zovrieť. Potom pridáme koreniny a mäso. Necháme variť. Keď bude mäso mäkké, vytiahneme ho von a omáčku zahustíme zátrepkou s hladkej múky a mlieka. Dochutíme šľahačkovou smotanou a citrónovou šťavou, prípadne prevareným octom.
Takže bude bezva večeře, to si pište a udělejte si taky takovou, jíte-li maso.
Jinak když už jsou ty pohanský svátky bohyně Ester, rozhod jsem se, že si poprvé v životě upletu svůj vlastní flaus (pomlázku, tatar, šibák... každý mu říká jinak :). Za Hienina přispění a četných nadávek (myšlených samozřejmě v dobrém) se dílo zdařilo (tak díky téhle stránce: http://www.hobby-info.cz/art.php?id=pomlazka). Není sice dokonalý, protože druh vrby, který jsem si vybral asi není ten co měl být (košíkářská zřejmě není ta žlutá, ale ta červená vrba), navíc nikdo učený z nebe nespadl, ale mě se líbí a je můj. :)
Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám za kamnama snese zase jiný.
A ještě poslední věc, co jsem si dnes našel. Je to psí, liščí nebo jiná psovitá (na vlka je to moc malé, zvláště proto, že je to samčí) leb. J vzadu, těsně u prvního krčního obratle prostřelená kulovnící, ale projektyl zůstal v protější stěně, takže je dobře vidět, že myslivci na olovu rozhodně nešetří. Zdá se mi, že je to náboj spíš pistolový (aspoň devítka), ale těžko říct, nechci lebku kuchat, chci si ji pověsit na okno vedle sušených kachních pařátů, které jsou tam už od minulého týdne. Bezva dekorace.
Odpočívej v (našem) pokoji.
No a to je asi tak všecko. Prostě se máme docela dobře, někdy lépe. Zdar a sílu a užijte si svátků sexu a plodnosti.
Sigurd dostal fuj a nesmíš, takže jsem se mohli v klidu procházet a poslouchat mlostné kvákání (taky zvuky terenních motorek, ale to už by nebyla romantika, cuž?).
Sigurd měl z celého víletu největší radost z asi dvacetimetrové louže z roztálého sněhu, která mu i v nejhlubších místech sahala sotva ke kohoutku, takže v ní mohl běhat, válet se a tvářit se jako hroch při banění. Vzhledem k tomu, že louže byla úplně čistá (podloží byla tráva), máme bezva přírodně voňavého psa. Takovou koupl by si zasloužil častěji. navícbezvadně aportoval hozený klacek z vody, a krásně se uběhal. Sice teď ještě hlídá před domem, ale už brzo se svalí jako špalek a bude od něj klid.
Hieně úspěšně roste bříško, ale i na dalším sonografu se náš drobeček cudně otočil tak, že pohlaví neukázal. Takže opravdu čekáme KonderSurprise :)
Jinak jsem svou ženu dnes přichytil při internetu, když si četla tohle:
Sviečková na smotane 1. Potrebujeme 600g sviečkovice, 50g údenej slaniny(nemusí byť), soľ korenie, tuk, 1 cibuľa, 150g koreň.zeleniny, mäsový vývar, 1 bobk.list, 2 zrnká nového korenia, 40g hl.múky, 2,5dl kyslej smotany, cukor, citrónovú šťavu. Postup: Odležanú sviečkovicu odblaníme, prešpikujeme slaninou, osolíme okoreníme a opražíme zo všetkých strán. Vyberieme a odložíme do tepla. Na tuku dáme speniť cibuľu, pridáme očistenú pokrájanu zeleninu, opražíme a podlejeme vývarom. Pridáme mäso, bobk.list, celé korenie, prikryjeme a dusíme do mäkka. Mäkké mäso vyberieme, šťavu zahustíme múkou a povaríme 20 min. Pripravenú omáčku pretrieme aj so zeleninou cez sitko, pridáme smotanu, podľa chuti osladíme a ochutíme citrónovou šťavou. Mäso pokrájame na plátky a polejeme omáčkou. 2. Potrebujeme: Sviečkovicu, koreňovú zeleninu, cibuľu, horčicu, koreniny, smotanu, citrón, mlieko, hladkúmúku, olej, cukor. Postup: Mäso orestujeme na rozpálenom oleji zo všetkých strán, potom ho vyberieme a pridáme nastrúhanú zeleninu, cibuľu a 1 lyžicu horčice. Keď si zelenina pustí šťavu, pridáme skaramelizovaný cukor podlejeme vodou a necháme zovrieť. Potom pridáme koreniny a mäso. Necháme variť. Keď bude mäso mäkké, vytiahneme ho von a omáčku zahustíme zátrepkou s hladkej múky a mlieka. Dochutíme šľahačkovou smotanou a citrónovou šťavou, prípadne prevareným octom.
Takže bude bezva večeře, to si pište a udělejte si taky takovou, jíte-li maso.
Jinak když už jsou ty pohanský svátky bohyně Ester, rozhod jsem se, že si poprvé v životě upletu svůj vlastní flaus (pomlázku, tatar, šibák... každý mu říká jinak :). Za Hienina přispění a četných nadávek (myšlených samozřejmě v dobrém) se dílo zdařilo (tak díky téhle stránce: http://www.hobby-info.cz/art.php?id=pomlazka). Není sice dokonalý, protože druh vrby, který jsem si vybral asi není ten co měl být (košíkářská zřejmě není ta žlutá, ale ta červená vrba), navíc nikdo učený z nebe nespadl, ale mě se líbí a je můj. :)
Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám za kamnama snese zase jiný.A ještě poslední věc, co jsem si dnes našel. Je to psí, liščí nebo jiná psovitá (na vlka je to moc malé, zvláště proto, že je to samčí) leb. J vzadu, těsně u prvního krčního obratle prostřelená kulovnící, ale projektyl zůstal v protější stěně, takže je dobře vidět, že myslivci na olovu rozhodně nešetří. Zdá se mi, že je to náboj spíš pistolový (aspoň devítka), ale těžko říct, nechci lebku kuchat, chci si ji pověsit na okno vedle sušených kachních pařátů, které jsou tam už od minulého týdne. Bezva dekorace.
Odpočívej v (našem) pokoji.No a to je asi tak všecko. Prostě se máme docela dobře, někdy lépe. Zdar a sílu a užijte si svátků sexu a plodnosti.
4/14/2006
Zase dve recenze: V jako vendeta a Provinilé slasti
Moore, Allan. Lloyd David. Dodds Siobhan. V jako vendeta. Brno: BBart a Crew, 2005. Přeložil Podaný Richard. ISBN: 80-7341-690-5.
V jako vynikající.
Comix je bezesporu umění a Alan Moore je bezesporu scénáristický umělec.
Nemám rád příběhy ze světů, kde vládne totalita, usazují se mi v hlavě trápí mne a ničí. To je snad ten důvod, proč jsem nad koupí V jako vendeta váhal. Zrazovala mne přirovnání k Orwellovu 1984, nechtěl jsem číst lidské zoufalství.
Nakonec jsem se odhodlal a knihu si koupil, rozhodně nelituji. V jako vendetta je o světě, kde lidé ztratili naději, ale ne všichni a ne navždy. O světě po nukleární válce, kde vládne fašismus a všechny "jiné" (barevné, lezby, levičáky...) již dávno vyhladili v táborech smrti, o světě kterému vládne Vůdce a jeho počítač.
V jako vrah, V jako vítězství, v jako 5. Ta da da dá.
Na scéně se zjevuje pomsta v masce Guye Fawkese (první známý terrorista, pokusil se vyhodit do vzduchu Britský palament v 17. st.). Pomsta je vzdělaná, tajmená a velmi účinná. Pomsta hýří citáty z klasické literatury, pomsta jež je myšlenkou svobody, nikoli tváří skrytou za maskou.
Pomsta vraždící bez rozdílu, pomsta citlivá jako břitva. Pomsta, jež nese naději, že oči kamer na každém sloupě jednou oslepnou. Pomsta ničí, aby na troskách mohl vzniknout nový svět, ne snad lepší, ale svět DĚLEJSICOCHCEŠ.
Vynikající kresba, vynikající dialogy, zvláštním způsobem propojené s obrazovým dějem, tak, že citáty dokreslují obraz, či obraz dokresluje citáty, dokonalý střih. Mrazivo. Naděje. To vše Alan Moore a kreslíř David Lloyd vložili do své úžasné knihy, která vychází (v ČeskoSlovensku) právě v čas, aby doplnila filmovou verzi v našich kinech.
(To je jejich úloha : vládnout si sami, řídit své životy a lásku a zemi... - V)
10/10 (bez chyby)
Hamiltonová, Laurell K. Provinilé slasti. Praha, Triton, 2006. ISBN 80-7254-669-4.
Já s upíry nechodím, já je zabíjím. - Anita Blakeová
Ano je to bohužel tak, citace hlavní hrdinky uvedená hned na obálce knihy nelže. Pokud si knihu koupíte, dostane se vám totiž do rukou čistokrevný brak úrovně hodnocení C.
Hlavní hrdinka žije ve světě, kde se přemnožili nemrtví a ještě navíc si vydobili občasnká práva, taková jako je majají v běžné Americe živí dnes. Mohou zakládat církve, mohou vlastnit majetek, snaží se získat volební právo a při tom všem pijí lidem krev, vstávají z hrobů, ovládají části měst terrorem...
Anita je policejní externista pro vyšetřování případů nemrtvých. Sama sebe vidí jako drsného detektiva, z kih od D. Hammeta nebo R. Chandlera. Ve skutečnosti, i přes drsné hlášky a temný vnitřní hlas, chová se jako hloupá pipinka jako vystřižená z špatných detektivních mýdlových oper osumdesátých let.
Autorce se ani v nejmenším nepodařilo zachytit děj zajímavým způsobem oněch drsných detektivek o který zřejmě usilovala. Nejen že Anita je zcela slepá k faktům, které v lineárním ději bez zajímavých zvratů v podstatě stejně nehrají žádnou roli, ale navíc ještě jedná zcela nesmyslně (a nejen ona, ale i ostatní postavy) jen proto, aby byl děj ozvláštněn troškou SM sexu, setkáním s krysodlaky a lásky ke spocenému mladíku v kůži.
Když jsem knihu kupoval, dost jsem váhal, protože tohle všechno jsem nějak vnitřně tušil, ale prodavač mi řekl, že mám očekávat zábavnějšího Kulhánka. To mě bohužel zvyklalo. Kdyby tuhle knihu psal muž, řekl bych, že jí chybí koule, protože ji psala žencká (zřejmě tak šestnáctiletá holka s nevybytou sexuální fantasiií a touhou vykrást všechny upírské knihy a filmy co jich kdy viděla), musím říct, že kniha rozhodně není krev a mlíko. Je to prostě lineární brak, se špatně napsanými akčními scénami, nesmyslnými a nikam nevedoucími kličkami v ději, špatně vykreslenými postavami, které slouží jen jako kulisy a faktickými chybami jak v překladu (id Sombra) tak v ději.
Překlad -možná i originál nevím- je psaný v duchu holky, která se pokouší používat kriminálnický slang, ale neustále jí do toho prosakují slova jemninánku a plantážníci, v duchu holky, co sice četla Shakespeara, ale nikdy neslyšela opravdový slang, v duchu holky, která si myslí, že se říká krocna místo krochna :))). Hlavní hrdinka schovává pod polštářem Browning HI power o němž zatvrzele mluví jako o devítimilimetrové zbrani (jestli ono HI POWER nepochází náhodou od toho, že evropská zbrojovka se kdysi umanula vyrobit .45 kanón, tak už vážně nevím). Celkově děj působí tak, že aby se autorka nemusela učit reálie a něco si přečíst, raději si všechno vymýslí z fleku.
Abych jen nekritizoval, musím podotknout, že některé scény, především erotické, jsou rozhodně esteticky napsány, tak jak je zvykem v každé lepší knize z červené knihovy. Autorka v nich hýří barvami, vůněmi, neonovou pochmurností a blonďáky s modrýma očima, kteří jsou starší pětiset let. V tomto ohledu bravo, ale to je bohužet tak všechno.
Pokud mám tedy knihu honotit, tak doporučuji jen zatvrzelým fanouškům upírů, lidem bez dobrého literárního vkusu, onanistům a holkám do patnácti let.
2/10
V jako vynikající.
Comix je bezesporu umění a Alan Moore je bezesporu scénáristický umělec.
Nemám rád příběhy ze světů, kde vládne totalita, usazují se mi v hlavě trápí mne a ničí. To je snad ten důvod, proč jsem nad koupí V jako vendeta váhal. Zrazovala mne přirovnání k Orwellovu 1984, nechtěl jsem číst lidské zoufalství.
Nakonec jsem se odhodlal a knihu si koupil, rozhodně nelituji. V jako vendetta je o světě, kde lidé ztratili naději, ale ne všichni a ne navždy. O světě po nukleární válce, kde vládne fašismus a všechny "jiné" (barevné, lezby, levičáky...) již dávno vyhladili v táborech smrti, o světě kterému vládne Vůdce a jeho počítač.
V jako vrah, V jako vítězství, v jako 5. Ta da da dá.
Na scéně se zjevuje pomsta v masce Guye Fawkese (první známý terrorista, pokusil se vyhodit do vzduchu Britský palament v 17. st.). Pomsta je vzdělaná, tajmená a velmi účinná. Pomsta hýří citáty z klasické literatury, pomsta jež je myšlenkou svobody, nikoli tváří skrytou za maskou.
Pomsta vraždící bez rozdílu, pomsta citlivá jako břitva. Pomsta, jež nese naději, že oči kamer na každém sloupě jednou oslepnou. Pomsta ničí, aby na troskách mohl vzniknout nový svět, ne snad lepší, ale svět DĚLEJSICOCHCEŠ.
Vynikající kresba, vynikající dialogy, zvláštním způsobem propojené s obrazovým dějem, tak, že citáty dokreslují obraz, či obraz dokresluje citáty, dokonalý střih. Mrazivo. Naděje. To vše Alan Moore a kreslíř David Lloyd vložili do své úžasné knihy, která vychází (v ČeskoSlovensku) právě v čas, aby doplnila filmovou verzi v našich kinech.
(To je jejich úloha : vládnout si sami, řídit své životy a lásku a zemi... - V)
10/10 (bez chyby)
Hamiltonová, Laurell K. Provinilé slasti. Praha, Triton, 2006. ISBN 80-7254-669-4.
Já s upíry nechodím, já je zabíjím. - Anita Blakeová
Ano je to bohužel tak, citace hlavní hrdinky uvedená hned na obálce knihy nelže. Pokud si knihu koupíte, dostane se vám totiž do rukou čistokrevný brak úrovně hodnocení C.
Hlavní hrdinka žije ve světě, kde se přemnožili nemrtví a ještě navíc si vydobili občasnká práva, taková jako je majají v běžné Americe živí dnes. Mohou zakládat církve, mohou vlastnit majetek, snaží se získat volební právo a při tom všem pijí lidem krev, vstávají z hrobů, ovládají části měst terrorem...
Anita je policejní externista pro vyšetřování případů nemrtvých. Sama sebe vidí jako drsného detektiva, z kih od D. Hammeta nebo R. Chandlera. Ve skutečnosti, i přes drsné hlášky a temný vnitřní hlas, chová se jako hloupá pipinka jako vystřižená z špatných detektivních mýdlových oper osumdesátých let.
Autorce se ani v nejmenším nepodařilo zachytit děj zajímavým způsobem oněch drsných detektivek o který zřejmě usilovala. Nejen že Anita je zcela slepá k faktům, které v lineárním ději bez zajímavých zvratů v podstatě stejně nehrají žádnou roli, ale navíc ještě jedná zcela nesmyslně (a nejen ona, ale i ostatní postavy) jen proto, aby byl děj ozvláštněn troškou SM sexu, setkáním s krysodlaky a lásky ke spocenému mladíku v kůži.
Když jsem knihu kupoval, dost jsem váhal, protože tohle všechno jsem nějak vnitřně tušil, ale prodavač mi řekl, že mám očekávat zábavnějšího Kulhánka. To mě bohužel zvyklalo. Kdyby tuhle knihu psal muž, řekl bych, že jí chybí koule, protože ji psala žencká (zřejmě tak šestnáctiletá holka s nevybytou sexuální fantasiií a touhou vykrást všechny upírské knihy a filmy co jich kdy viděla), musím říct, že kniha rozhodně není krev a mlíko. Je to prostě lineární brak, se špatně napsanými akčními scénami, nesmyslnými a nikam nevedoucími kličkami v ději, špatně vykreslenými postavami, které slouží jen jako kulisy a faktickými chybami jak v překladu (id Sombra) tak v ději.
Překlad -možná i originál nevím- je psaný v duchu holky, která se pokouší používat kriminálnický slang, ale neustále jí do toho prosakují slova jemninánku a plantážníci, v duchu holky, co sice četla Shakespeara, ale nikdy neslyšela opravdový slang, v duchu holky, která si myslí, že se říká krocna místo krochna :))). Hlavní hrdinka schovává pod polštářem Browning HI power o němž zatvrzele mluví jako o devítimilimetrové zbrani (jestli ono HI POWER nepochází náhodou od toho, že evropská zbrojovka se kdysi umanula vyrobit .45 kanón, tak už vážně nevím). Celkově děj působí tak, že aby se autorka nemusela učit reálie a něco si přečíst, raději si všechno vymýslí z fleku.
Abych jen nekritizoval, musím podotknout, že některé scény, především erotické, jsou rozhodně esteticky napsány, tak jak je zvykem v každé lepší knize z červené knihovy. Autorka v nich hýří barvami, vůněmi, neonovou pochmurností a blonďáky s modrýma očima, kteří jsou starší pětiset let. V tomto ohledu bravo, ale to je bohužet tak všechno.
Pokud mám tedy knihu honotit, tak doporučuji jen zatvrzelým fanouškům upírů, lidem bez dobrého literárního vkusu, onanistům a holkám do patnácti let.
2/10
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)