Jdu vecerni ulici.
"Podivej, kazde z rady aut ktere tu stoji u chodniku, kdyz lide spi ve svojich domovech nese vyznam. Kazde auto znamena, ze nekdo se stal necim.
Nerikam, ze ten, kdo nema auto neni nic, to v zadnem pripade, ale kazdy kdo auto ma je necim zcela urcite.
Auto je totiz tak draha vec, ze na to abys jej mohl mit a pouzivat se musi stat pro tvuj zivot dulezite a ty musis kracet k nemu jako k cili, musis se stat cestou, smerovanim, musis se stat necim konkretnim, proto, abys jej mohl mit. Musis si na nej vydelat, zaradit se do nejake spolecnosti, mnoho tomu objetovat a dat. Ucit se, treba podvadet nebo krast, dedit a ztracet, hledat misto, vychazet s lidma. Tim vsim se stanes. To vsechno pro me ted symbolizuji ty tiche vrazedne stroje stojici zmrtvele podel mkorych choniku."
Rikam si, ze do jiste miry je zajimave pozorovat i lidi, kterym pro spokojeny zivot staci treba to auto. Nebo neco jineho hmotneho. Vnimam jejich cestu k cili a vnimam take jeho naplnenou ucelenost.
Tak muze byt pro zdravou zenu, byt nebazi po pozemskych statcich, stestim a naplnenim dite a jeji cesta vedouci k jeho narozeni a pak zivot s nim.
Co vsak je tvojim naplnenim, mas-li predevsim duchovni a dusevni zivot?
Da se neco takoveho naplnit nebo budes hnan stale dal a marne hledat uspokojeni a celistvost?
Nebo jen slabeji zari svetlo cile za kterym kracis? Je snad hmota, nebo stastny zivot jen uchopitelnejsi nez je myslenka, ktera jeste ani nebyla vymyslena, nez obrazy, ktere jsi nenamaloval a jejich kompozice te jeste ani nestihla uchvatit?
Žádné komentáře:
Okomentovat