Manifest, uvaha, plan

A jeste jedna uvaha, ktera me napadla kdyz jsem se zabyval detmi a generacemi, ktere prijdou po nas. Uvaha o nejblizsi budoucnosti, o behu na dlouhou trat.

Rekla jsedna, ze vnima dnesni deti jako hloupe, ze ma zkusenost diky souziti s nimi na detskych taborech uz nekolik let. Upadaji.

Rekl jeden, ze vnima nastupujici generace vysokoskolaku jako stale vice prezrane a nenaplnene, dokonce snad nenaplnitelne.

Rikam ja, je to NASE CHYBA.
Takovimi jsme je udelali, takhle to delame a takhle zijeme.

Rekl jeden Kubanec, ze jsme hlupaci, ze se neumime bavit, neumime zit. Rano vstaneme a jdeme do prace, vecer se vracime, ztrhani a unaveni, abychom se zavreli do nasich bytu, nebo sli do hospod kde se opijime. Ze jme trudomyslni hlupaci, rekl mi kubanec a dal vykladal o tanci a mori.

Zpiva se v jedne punkove pisnicce, ze remeslo se dedi z otce na syna.

A rekl mi jeden, jehoz remeslo ma zlate dno, ze to co umi, musel se ucit sam, protoze nebyl nikdo, kdo by mu predal zkusenosti a vedomosti. Pak mluvil o necem zvlastnim, predaval mi informace o tom, co je pro jeho remeslo dulezite, tajemstvi, ktera jsou zakladem jeho zivnosti.

A ja poslouchal, poslouchal vsechno co jsme rikali. A pochopil, ze je to nase chyba a dal.

Vem si, jak zijes, vem si kubance a jeho nazor, vem si co umis a cemu to propujcujes, co davas, co beres, z ceho zijes.
Tvoris hodnoty, nebo jen naplnujes animalni touhy po vlastnictvi? Lovis v supermarketech, prirozene prostredi zivota je ti bludiste kancelarskych stolu, obchod s cimkoli, psani po papire, ktery nejpozdeji do par mesicu muze zmizet v nebyti a nikdo si toho ani nevsimne.
Jak se tenhle zivotni styl odrazi na umeni? Filmy a hudba jsou stale lepe a lepe technicky zvladnute a stale vice se odkani do dvou extremu. K popsanemu papiru, ktery preda svuj vyznam a zmizi, protoze nicim neprekvapil, byl zpracovan, poslouzil a nezustane. Explicitni. Druhy extrem je bludiste, protest, zneuziti formy a snaha o sok. Explicitni.
K jednomu se priklani masy k druhemu intelektualove.
Ano zjednodusuji, ale pro uvahu je to dulezite.

A tedy dal, co das svojim detem, kdyz jim budes chtit ukazat svuj oblibeny film, dat jim precist svou oblibenou knihu, svou hudbu?
Co v tobe z dnesniho sveta zustava?
Jake remeslo, jake informace a jake tajne znalosti muzes predat svojim detem?
Das jim snad to, jak kazde rano vstanes a jdes do prace, prijdes pak domu z hospody v nalade a jdes spat, abys znovu rano mohl naplnovat papiry zbytecnym textem?

A ja rikam je to nase vina.
Prodali jsme se zivotnimu stylu, ktery zpusobuje to, ze v jinych castech sveta zije klidne 40% lidi s hlubokymi dusevnimi problemy. Prodali jsme se zivotnimu stylu, ktery vykoristuje svet aniz by tvoril hodnoty.
Stavime domy na klic, ktere nejsou ani krasne ani funkcni, ale vzdyt prespat se v nich prece da. Da se v nich zit?
Da se zit v autech, v kanelarich, na siti?

Rekl mi jeden, ze jsem nicicm, vzdyt nikdy nevidel zadnou mou praci. A ja vedel, ze ma prace je za zamcenymi dvermi ve virtualnim svete. Ze to ji chrani, ale i omezuje. A dal.

Tak tedy plati stale, ze neco umime, neco dokazem?
Doufam, ze zrova za tema zamcenejma dverma ve virtualnim svete jsou lide, kteri nejen ze dokazali odemknout, ale tvori praci, hodnoty a znalosti.
Nase prace, jako prace intelektualu, neni zase jednou pro masy, ale otazkou zustava, zda nekdy byla.
Pojdme ale dal v uvaze.

Jsme tedy chytri, neco umime a ... ano spravne, mame to zamcene za hesly, ve virtualite a co s tim. Zemrelo by me vedeni, kdyzbych si podriznul zily? Kdybych proste zitra nebyl?
Byl bych necim vic, nez clovekem z kancelare, patvarem obcana, ktery jsem si tady vzal na paskal? Byl bych jen neco vic nez popsany papir, ktery do par mesicu zmizi v nebyti? Seda literatura, seda zona.

Remeslo se dedi z otce na syna, z mistra na ucedniky...

Vime, nebo alespon ja to vim, co nechci. Nechci byt ztracen v neexistenci, nechci predat jen geny, ale i nazory, poznatky a tajne vedeni. Rika se tomu vychovavat. V rodine deti, ve skole zaky, v zadnich mistnostech lokalu hudebniky a spisovatele.

Ano. Muzem si sami za hloupe deti bez zajmu, za kancelarske krysy v uniformach kostymku, za netvurci nasili, za bezvysledne protesty a nesmyslnou politiku, za to, ze i u ceskeho naroda umira smich na rtech.

Co umis? A umis to predat? Co?
Tohle je provokace, tak si toho prosim vsimni a uvazuj.

Nemas dite? Nebo i mas?
Posles jej do skoly, aby tak jako ty plnil stranky informacemil, ktere zapomene, ktere budou zapomenuty. A co ty? Pujdes do kancelare a vecer do hospody?
Mezi tim pak budes mozna mit chvilku cas na hadku s partnerem, na nakup, mpozna vecer dokazes i cist nebo koukat na film a to vsechno v tobe zustane asi jako vecerni prisun drog a alkoholu.

Umis se predat dal? Nemyslim jen geneticky, ale dokazes predat cim jsi? Dokazes nekoho neco naucit, dokazes nechat kracet svou cestou nekoho dalsiho, kdo by treba chtel? Sve deti, sve ucedniky, sve pratele, sve partnery.

Nejsme mladi, alespon ne vetsina z nas. Jsme v produktivnim veku a je najednou na nas tvorit spolecnost. Dost jsme se bavili, je cas zacit pracovat a myslet. Ne jako krysy za zakladnimi potrebami za zradlem a tlacitkem pro orgasmus v bludisti z kartonu, ale jako intelektualove, jako remeslnici, jako umelci jako prvni slusna generace.

Nadesel cas na vzpouru a revoluci. Ne ve smyslu politickem, to je beh na dlouhou trat, ted je nasim ukolem snazit se predat to co zname, predat svuj nesouhlas, sve tajne vedomosti, sve chyby.

Nekteri z nas uz zacali a ja sam si pripadam jako hlupak, ze jsem dospel az ztratou, ktera je v primem rozporu z mnohym co jsem vyjadril, ale jde o myslenku.

Mnoho z nas nenavidelo skolu, nebo ji nejak prezilo, mnoho z nas preziva a nenavidi svou praci, mnoho z nas ma dojem, ze netvori hodnoty. Je cas jit dal pratele moji.
I ti, kteri se do dnesnich dnu profetovali, udelali minimalne to, ze maji zkusenost, kterou muzou predat dalsim.
Ti, kteri umi mluvit muzou ucit mluvit, ti kteri pisi uci psat, ten kdo hraje a maluje muze dat dal, stejne jako ten kdo to umi s pocitaci, kdo beha za mir a proti onanii.

Jsme uzavreni sami v sobe, jak nas to nechtene naucila doba moderniho poustevniceni, ale je cas predat to dal. Alespon pro me a pro me pratele.
A ne jen zamcene za heslem, ne jen na webu, ale i v knihach, casopisech a osobne.
Je cas na revoluci mysleni, vyjit ze stinu nasich rodicu a zacit vychovavat deti, protoze ted jsme rodice my, nejen fyzicky, ale intelektualne.