A jeste jedna uvaha, ktera me napadla kdyz jsem se zabyval detmi a generacemi, ktere prijdou po nas. Uvaha o nejblizsi budoucnosti, o behu na dlouhou trat.
Rekla jsedna, ze vnima dnesni deti jako hloupe, ze ma zkusenost diky souziti s nimi na detskych taborech uz nekolik let. Upadaji.
Rekl jeden, ze vnima nastupujici generace vysokoskolaku jako stale vice prezrane a nenaplnene, dokonce snad nenaplnitelne.
Rikam ja, je to NASE CHYBA.
Takovimi jsme je udelali, takhle to delame a takhle zijeme.
Rekl jeden Kubanec, ze jsme hlupaci, ze se neumime bavit, neumime zit. Rano vstaneme a jdeme do prace, vecer se vracime, ztrhani a unaveni, abychom se zavreli do nasich bytu, nebo sli do hospod kde se opijime. Ze jme trudomyslni hlupaci, rekl mi kubanec a dal vykladal o tanci a mori.
Zpiva se v jedne punkove pisnicce, ze remeslo se dedi z otce na syna.
A rekl mi jeden, jehoz remeslo ma zlate dno, ze to co umi, musel se ucit sam, protoze nebyl nikdo, kdo by mu predal zkusenosti a vedomosti. Pak mluvil o necem zvlastnim, predaval mi informace o tom, co je pro jeho remeslo dulezite, tajemstvi, ktera jsou zakladem jeho zivnosti.
A ja poslouchal, poslouchal vsechno co jsme rikali. A pochopil, ze je to nase chyba a dal.
Vem si, jak zijes, vem si kubance a jeho nazor, vem si co umis a cemu to propujcujes, co davas, co beres, z ceho zijes.
Tvoris hodnoty, nebo jen naplnujes animalni touhy po vlastnictvi? Lovis v supermarketech, prirozene prostredi zivota je ti bludiste kancelarskych stolu, obchod s cimkoli, psani po papire, ktery nejpozdeji do par mesicu muze zmizet v nebyti a nikdo si toho ani nevsimne.
Jak se tenhle zivotni styl odrazi na umeni? Filmy a hudba jsou stale lepe a lepe technicky zvladnute a stale vice se odkani do dvou extremu. K popsanemu papiru, ktery preda svuj vyznam a zmizi, protoze nicim neprekvapil, byl zpracovan, poslouzil a nezustane. Explicitni. Druhy extrem je bludiste, protest, zneuziti formy a snaha o sok. Explicitni.
K jednomu se priklani masy k druhemu intelektualove.
Ano zjednodusuji, ale pro uvahu je to dulezite.
A tedy dal, co das svojim detem, kdyz jim budes chtit ukazat svuj oblibeny film, dat jim precist svou oblibenou knihu, svou hudbu?
Co v tobe z dnesniho sveta zustava?
Jake remeslo, jake informace a jake tajne znalosti muzes predat svojim detem?
Das jim snad to, jak kazde rano vstanes a jdes do prace, prijdes pak domu z hospody v nalade a jdes spat, abys znovu rano mohl naplnovat papiry zbytecnym textem?
A ja rikam je to nase vina.
Prodali jsme se zivotnimu stylu, ktery zpusobuje to, ze v jinych castech sveta zije klidne 40% lidi s hlubokymi dusevnimi problemy. Prodali jsme se zivotnimu stylu, ktery vykoristuje svet aniz by tvoril hodnoty.
Stavime domy na klic, ktere nejsou ani krasne ani funkcni, ale vzdyt prespat se v nich prece da. Da se v nich zit?
Da se zit v autech, v kanelarich, na siti?
Rekl mi jeden, ze jsem nicicm, vzdyt nikdy nevidel zadnou mou praci. A ja vedel, ze ma prace je za zamcenymi dvermi ve virtualnim svete. Ze to ji chrani, ale i omezuje. A dal.
Tak tedy plati stale, ze neco umime, neco dokazem?
Doufam, ze zrova za tema zamcenejma dverma ve virtualnim svete jsou lide, kteri nejen ze dokazali odemknout, ale tvori praci, hodnoty a znalosti.
Nase prace, jako prace intelektualu, neni zase jednou pro masy, ale otazkou zustava, zda nekdy byla.
Pojdme ale dal v uvaze.
Jsme tedy chytri, neco umime a ... ano spravne, mame to zamcene za hesly, ve virtualite a co s tim. Zemrelo by me vedeni, kdyzbych si podriznul zily? Kdybych proste zitra nebyl?
Byl bych necim vic, nez clovekem z kancelare, patvarem obcana, ktery jsem si tady vzal na paskal? Byl bych jen neco vic nez popsany papir, ktery do par mesicu zmizi v nebyti? Seda literatura, seda zona.
Remeslo se dedi z otce na syna, z mistra na ucedniky...
Vime, nebo alespon ja to vim, co nechci. Nechci byt ztracen v neexistenci, nechci predat jen geny, ale i nazory, poznatky a tajne vedeni. Rika se tomu vychovavat. V rodine deti, ve skole zaky, v zadnich mistnostech lokalu hudebniky a spisovatele.
Ano. Muzem si sami za hloupe deti bez zajmu, za kancelarske krysy v uniformach kostymku, za netvurci nasili, za bezvysledne protesty a nesmyslnou politiku, za to, ze i u ceskeho naroda umira smich na rtech.
Co umis? A umis to predat? Co?
Tohle je provokace, tak si toho prosim vsimni a uvazuj.
Nemas dite? Nebo i mas?
Posles jej do skoly, aby tak jako ty plnil stranky informacemil, ktere zapomene, ktere budou zapomenuty. A co ty? Pujdes do kancelare a vecer do hospody?
Mezi tim pak budes mozna mit chvilku cas na hadku s partnerem, na nakup, mpozna vecer dokazes i cist nebo koukat na film a to vsechno v tobe zustane asi jako vecerni prisun drog a alkoholu.
Umis se predat dal? Nemyslim jen geneticky, ale dokazes predat cim jsi? Dokazes nekoho neco naucit, dokazes nechat kracet svou cestou nekoho dalsiho, kdo by treba chtel? Sve deti, sve ucedniky, sve pratele, sve partnery.
Nejsme mladi, alespon ne vetsina z nas. Jsme v produktivnim veku a je najednou na nas tvorit spolecnost. Dost jsme se bavili, je cas zacit pracovat a myslet. Ne jako krysy za zakladnimi potrebami za zradlem a tlacitkem pro orgasmus v bludisti z kartonu, ale jako intelektualove, jako remeslnici, jako umelci jako prvni slusna generace.
Nadesel cas na vzpouru a revoluci. Ne ve smyslu politickem, to je beh na dlouhou trat, ted je nasim ukolem snazit se predat to co zname, predat svuj nesouhlas, sve tajne vedomosti, sve chyby.
Nekteri z nas uz zacali a ja sam si pripadam jako hlupak, ze jsem dospel az ztratou, ktera je v primem rozporu z mnohym co jsem vyjadril, ale jde o myslenku.
Mnoho z nas nenavidelo skolu, nebo ji nejak prezilo, mnoho z nas preziva a nenavidi svou praci, mnoho z nas ma dojem, ze netvori hodnoty. Je cas jit dal pratele moji.
I ti, kteri se do dnesnich dnu profetovali, udelali minimalne to, ze maji zkusenost, kterou muzou predat dalsim.
Ti, kteri umi mluvit muzou ucit mluvit, ti kteri pisi uci psat, ten kdo hraje a maluje muze dat dal, stejne jako ten kdo to umi s pocitaci, kdo beha za mir a proti onanii.
Jsme uzavreni sami v sobe, jak nas to nechtene naucila doba moderniho poustevniceni, ale je cas predat to dal. Alespon pro me a pro me pratele.
A ne jen zamcene za heslem, ne jen na webu, ale i v knihach, casopisech a osobne.
Je cas na revoluci mysleni, vyjit ze stinu nasich rodicu a zacit vychovavat deti, protoze ted jsme rodice my, nejen fyzicky, ale intelektualne.
5/21/2008
Starsi text: takova uvaha o naplneni
Jdu vecerni ulici.
"Podivej, kazde z rady aut ktere tu stoji u chodniku, kdyz lide spi ve svojich domovech nese vyznam. Kazde auto znamena, ze nekdo se stal necim.
Nerikam, ze ten, kdo nema auto neni nic, to v zadnem pripade, ale kazdy kdo auto ma je necim zcela urcite.
Auto je totiz tak draha vec, ze na to abys jej mohl mit a pouzivat se musi stat pro tvuj zivot dulezite a ty musis kracet k nemu jako k cili, musis se stat cestou, smerovanim, musis se stat necim konkretnim, proto, abys jej mohl mit. Musis si na nej vydelat, zaradit se do nejake spolecnosti, mnoho tomu objetovat a dat. Ucit se, treba podvadet nebo krast, dedit a ztracet, hledat misto, vychazet s lidma. Tim vsim se stanes. To vsechno pro me ted symbolizuji ty tiche vrazedne stroje stojici zmrtvele podel mkorych choniku."
Rikam si, ze do jiste miry je zajimave pozorovat i lidi, kterym pro spokojeny zivot staci treba to auto. Nebo neco jineho hmotneho. Vnimam jejich cestu k cili a vnimam take jeho naplnenou ucelenost.
Tak muze byt pro zdravou zenu, byt nebazi po pozemskych statcich, stestim a naplnenim dite a jeji cesta vedouci k jeho narozeni a pak zivot s nim.
Co vsak je tvojim naplnenim, mas-li predevsim duchovni a dusevni zivot?
Da se neco takoveho naplnit nebo budes hnan stale dal a marne hledat uspokojeni a celistvost?
Nebo jen slabeji zari svetlo cile za kterym kracis? Je snad hmota, nebo stastny zivot jen uchopitelnejsi nez je myslenka, ktera jeste ani nebyla vymyslena, nez obrazy, ktere jsi nenamaloval a jejich kompozice te jeste ani nestihla uchvatit?
"Podivej, kazde z rady aut ktere tu stoji u chodniku, kdyz lide spi ve svojich domovech nese vyznam. Kazde auto znamena, ze nekdo se stal necim.
Nerikam, ze ten, kdo nema auto neni nic, to v zadnem pripade, ale kazdy kdo auto ma je necim zcela urcite.
Auto je totiz tak draha vec, ze na to abys jej mohl mit a pouzivat se musi stat pro tvuj zivot dulezite a ty musis kracet k nemu jako k cili, musis se stat cestou, smerovanim, musis se stat necim konkretnim, proto, abys jej mohl mit. Musis si na nej vydelat, zaradit se do nejake spolecnosti, mnoho tomu objetovat a dat. Ucit se, treba podvadet nebo krast, dedit a ztracet, hledat misto, vychazet s lidma. Tim vsim se stanes. To vsechno pro me ted symbolizuji ty tiche vrazedne stroje stojici zmrtvele podel mkorych choniku."
Rikam si, ze do jiste miry je zajimave pozorovat i lidi, kterym pro spokojeny zivot staci treba to auto. Nebo neco jineho hmotneho. Vnimam jejich cestu k cili a vnimam take jeho naplnenou ucelenost.
Tak muze byt pro zdravou zenu, byt nebazi po pozemskych statcich, stestim a naplnenim dite a jeji cesta vedouci k jeho narozeni a pak zivot s nim.
Co vsak je tvojim naplnenim, mas-li predevsim duchovni a dusevni zivot?
Da se neco takoveho naplnit nebo budes hnan stale dal a marne hledat uspokojeni a celistvost?
Nebo jen slabeji zari svetlo cile za kterym kracis? Je snad hmota, nebo stastny zivot jen uchopitelnejsi nez je myslenka, ktera jeste ani nebyla vymyslena, nez obrazy, ktere jsi nenamaloval a jejich kompozice te jeste ani nestihla uchvatit?
5/13/2008
Show must go on
Nejak to tu zase zanedbavam, ale proc vlastne?
Posledni dobou nemam net, takze chodim po ruznejch mfree wifi spotech, kerejch je v Olomouci malo, po hospodach, po kamaradech a tak.
Ale vlastne od zacatku.
Jsem ted zase Olomoucak. Ne, ze by me to nejak tesilo, ale na druhou stranu Olomouc je klidne mesto, kde se muzu jaks tak vzpamatovat z neuspesne sebevrazdy, neuspesnych -zda se- dvou zasadnich vztahu, z poskozeneho tela i psyche.
Tak proto Olomouc. Prestal jsem verit lidem, stahnul se do sebe, bojim se dalsich zrad a padu, bojim se sobeckosti, bojim se poz a afektovanych zivotnich stylu, ale presto se odmitam motat jako posledni luzr mezi hospodou a rannim kafem.
Jasny ze hospodu si davam, abych se potkal s lidma, abych mohl fotit koncerty, kterych je ted kazdy den dokonce i nekolik, ale mam ssebou v Olomouci chrta Zapatu, ktery me drzi v jakes takes zopovednosti. On musi jit ven, on musi jist, on se musi mazlit. A pri tom vsem jej muzu napodobovat, zkouset zit tak jako on. Kazdy den je novy svet, kazdy den je potreba obejit si sve rohy, nacichat se cerstveho vzduchu, zit pro kazdy okamzik.
Basova kytara [sice mizerna a navic pres komp do sluchatek], fotak, pes, prochazky daleko, koupani, par pratel kteri mi nezacali lezt na nervy tim, ze by meli hned na vsechno nazor. Obcas chvilka na netu, kam muzu nahazet vsechny ty fotky, vsechny ty pocity z veci, ktere jsem ztratil i nasel.
Popravde bavim se, bavim se tim, ze proste jsem. Nemusim se nikoho ptat, zda se mu libi to co delam, nikdo me neobvinuje z niceho, nikdo me nikde nedrzi. To je svoboda, kterou jsem nezazil uz dlouho, byt dobrovolne. V tehle fazi jsem stastny.
Pak prijde ta chvilka, kdy lezim v posteli v obeti holky, kterou uz zitra vecer neuvidim, pokud nebudu chtit, coz vetsinou nechci... a. Kdesi v zadu v mozku je schovana potvora prazdnoty, ktera klepe na dvere pokazde, kdyz uz se zacinam citit sam sebou.
Tak moc jsem se naucil davat vsechno, ze jsem si z toho udelal navyk horsi nez je jakakoli tvrda droga. Radost v celistvosti nemuze byt dosazena? Kdyz jsem s nekym, chybi mi samota a svoboda, kdyz jsem sam, chybi mi nekdo, komu bych veril a chtel jej videt i po prijemne noci? Nekdo vic nez pritel?
Zbytecne asi uvazovat nad necim trvalym, nehodi se mi to do aktualniho [deklarovaneho] zivotniho stylu "NO PAST, NO FUTURE", zbytecne povzdechnuti.
Tak teda alespon par serii fotek ze dni, kdy se mi nechtelo vest si dennicek : 26.4.2008 - NoiseParty Hlava 21: http://picasaweb.google.com/tpetru/NoisePartyHlava212642008
Fotky z corodek a majalesu z Olomouckeho namesti: http://picasaweb.google.com/tpetru/Corodky_best
Havarna na prvniho maje v Ponorce: http://picasaweb.google.com/tpetru/1MajHavarnaPonorka
Majova Mia a Hiena: http://picasaweb.google.com/tpetru/Mia
LosPerdidos [cz] a Talks [gb] z Ponorky a Mithrillu - 10.5.2008: http://picasaweb.google.com/tpetru/Koncerty1082008
Maj jen tak obecne, zkousky havarny, kytky a ptaci, cryystalka, pes a tak ruzne: http://picasaweb.google.com/tpetru/Maj2008Olomouc
Posledni dobou nemam net, takze chodim po ruznejch mfree wifi spotech, kerejch je v Olomouci malo, po hospodach, po kamaradech a tak.
Ale vlastne od zacatku.
Jsem ted zase Olomoucak. Ne, ze by me to nejak tesilo, ale na druhou stranu Olomouc je klidne mesto, kde se muzu jaks tak vzpamatovat z neuspesne sebevrazdy, neuspesnych -zda se- dvou zasadnich vztahu, z poskozeneho tela i psyche.
Tak proto Olomouc. Prestal jsem verit lidem, stahnul se do sebe, bojim se dalsich zrad a padu, bojim se sobeckosti, bojim se poz a afektovanych zivotnich stylu, ale presto se odmitam motat jako posledni luzr mezi hospodou a rannim kafem.
Jasny ze hospodu si davam, abych se potkal s lidma, abych mohl fotit koncerty, kterych je ted kazdy den dokonce i nekolik, ale mam ssebou v Olomouci chrta Zapatu, ktery me drzi v jakes takes zopovednosti. On musi jit ven, on musi jist, on se musi mazlit. A pri tom vsem jej muzu napodobovat, zkouset zit tak jako on. Kazdy den je novy svet, kazdy den je potreba obejit si sve rohy, nacichat se cerstveho vzduchu, zit pro kazdy okamzik.
Basova kytara [sice mizerna a navic pres komp do sluchatek], fotak, pes, prochazky daleko, koupani, par pratel kteri mi nezacali lezt na nervy tim, ze by meli hned na vsechno nazor. Obcas chvilka na netu, kam muzu nahazet vsechny ty fotky, vsechny ty pocity z veci, ktere jsem ztratil i nasel.
Popravde bavim se, bavim se tim, ze proste jsem. Nemusim se nikoho ptat, zda se mu libi to co delam, nikdo me neobvinuje z niceho, nikdo me nikde nedrzi. To je svoboda, kterou jsem nezazil uz dlouho, byt dobrovolne. V tehle fazi jsem stastny.
Pak prijde ta chvilka, kdy lezim v posteli v obeti holky, kterou uz zitra vecer neuvidim, pokud nebudu chtit, coz vetsinou nechci... a. Kdesi v zadu v mozku je schovana potvora prazdnoty, ktera klepe na dvere pokazde, kdyz uz se zacinam citit sam sebou.
Tak moc jsem se naucil davat vsechno, ze jsem si z toho udelal navyk horsi nez je jakakoli tvrda droga. Radost v celistvosti nemuze byt dosazena? Kdyz jsem s nekym, chybi mi samota a svoboda, kdyz jsem sam, chybi mi nekdo, komu bych veril a chtel jej videt i po prijemne noci? Nekdo vic nez pritel?
Zbytecne asi uvazovat nad necim trvalym, nehodi se mi to do aktualniho [deklarovaneho] zivotniho stylu "NO PAST, NO FUTURE", zbytecne povzdechnuti.
Tak teda alespon par serii fotek ze dni, kdy se mi nechtelo vest si dennicek : 26.4.2008 - NoiseParty Hlava 21: http://picasaweb.google.com/tpetru/NoisePartyHlava212642008
Fotky z corodek a majalesu z Olomouckeho namesti: http://picasaweb.google.com/tpetru/Corodky_best
Havarna na prvniho maje v Ponorce: http://picasaweb.google.com/tpetru/1MajHavarnaPonorka
Majova Mia a Hiena: http://picasaweb.google.com/tpetru/Mia
LosPerdidos [cz] a Talks [gb] z Ponorky a Mithrillu - 10.5.2008: http://picasaweb.google.com/tpetru/Koncerty1082008
Maj jen tak obecne, zkousky havarny, kytky a ptaci, cryystalka, pes a tak ruzne: http://picasaweb.google.com/tpetru/Maj2008Olomouc
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)