„Tak bojujte za lepší život svých dětí. Za rychlejší auta než jsou ty vaše, za více peněz vydělaných za minutu, za více televizních kanálů.“
Po ztroskotání nebo odmítnutí nadějí na revoluci zbývá revolta, vzpoura, neustálé zpochybňování nadvlády nad sebou. Tato revolta není sociální, ale individuální; počítat s celospolečenskou změnou znamená zařadit se do jednoho šiku s lidmi, kteří mají opačné hodnoty a kteří zmaří původně třeba dobrý záměr společenské změny.
anarchistka Emma Goldman a shrnula své stanovisko: „To, co se všeobecně bere jako úspěch – získání bohatství, moci nebo společenské prestiže – pokládám já za ta nejžalostnější selhání.“
Bez otroka nebylo by otrokáře – a otrokářství nebude zrušeno, když otrok nesní o jeho zrušení, ale o tom, že se dostane na otrokářovo místo. Ludvík XIV. mohl prohlásit „stát jsem já,“ ale jen proto, že našel dost lidí, kteří jej uznali. A tak jsme vlastně ve skutečnosti státem my všichni, protože naše těla a mysli tvoří vztahy moci. Jak řekl na počátku minulého století německý anarchista Gustav Landauer: „Stát je podmínka, určitý vztah mezi lidskými bytostmi, způsob chování, který zničíme uzavíráním jiných vztahů, tím, že se budeme jeden k druhému chovat jinak… My jsme stát a zůstaneme jím, dokud nevytvoříme instituce, které budou zakládat skutečnou pospolitost.“ Nebo slovy Michela Foucaulta: „moc vychází zdola, to jest mocenské vztahy neexistují v nějaké globální bipolaritě mezi vládci a ovládanými, dualitě, která by se odrážela odshora dolů přes stále užší a užší skupiny až do nejhlubšího nitra společnosti a představovala v tom smyslu jakousi všeobecnou matrici. Spíš jde patrně o hru mnohočetných vztahů, které se formují ve výrobních aparátech, rodinách, různých skupinách a institucích a slouží za základnu, od níž se účinky široce štěpí do celého těla společnosti.“ Opět se tu dostáváme ke znesmyslnění revoluce. Jak psal zhruba ve stejné době, kdy vznikalo „...vždyť strojům tolik chutná“ český anarchistický časopis Autonomie: „Pokud útočíme na vládce a šéfy, útočíme jen na vrchol. Odstraníme-li... představitele státu, vládnoucí mocenskou špičku, spodek pyramidy (konec konců její základ, který zajišťuje stabilitu a funkčnost systému) – lidé, kteří byli celý život zvyklí poslouchat – dosadí nové. To je vražedná setrvačnost Systému…“Tedy: my sami jsme mocí, sami moc tvoříme a sami jsme zodpovědní za svět kolem sebe. Spáchá-li něco moc, je to jako kdybychom to spáchali my sami, nemůžeme se vymlouvat. Ve světě, který popisuje Complicité Candide, musíme být aktivní. Musíme v něm ale především být kritičtí a přemýšlet o něm, odhalovat moc, jejíž součást tvoříme, a snažit se jí překonávat. Jakže skupina uvádí své LP? „Complicité Candide – ten bolestný krok začíná a končí u tebe. Našimi těly proudí myšlenky staré jako rituál útlaku a ponížení.“
„Ve své kanceláři nezemřeš v pokoji, tvé tělo budou držet naživu dokud to půjde. Tvá uměle vyživovaná hlava potom bude pozorovat své shrbené děti.“
ZMYJKA --- --- 10:13:52 14.5.2006 [ ZMYJKA @ Zeny, které běhaly s vlky. ]
SHEEN: No, velmi zjednodušeně je Persona to, jak člověk vnímá sám sebe vzhledem k okolí a jak se presentuje okolí - je to obvykle sebeobraz vznikající na základě sociálního tlaku - nemusí být nutně pozitivní, stejně jako Stín nemusí být negativní, ale obvykle v sobě nese rysy obecně uznávané za pozitivní - naše Persona může třeba být kreativní, sebevědomá, cílevědomá (ale taky nejistá, selhávající, smolař)... Persona je to, co stojí mezi hlubinou duše a sociálním světem.
Stín je naopak vše potlačené, odmítané - jedincem i společností, to nepřijaté, nepřijatelné a nepřiznané v nás. Stín může být destruktivní, ale třeba i emotivní a citlivý, obvykle je vysoce pudový, mnohem více se v něm odrážejí staré příběhy a mýty - Stín stojí na hraně individuálního nevědomí, ale koření hluboko v nevědomí kolektivním...
Osoba, u níž převládně Persona je vlastně společenským konstruktem - z hlediska společnosti ideálním člověkem - ale bývá často až nepřekonatelně přitahována ke stínovému aspektu (což můžou být drogy, alkohol, sekty, partner, který je zosobněním stínových složek, tíhnutí k sebedestruktivnímu jednání - třeba riskantní řízení auta a pod.). Naopak člověk pod vládou Stínu je obvykle velmi pudový, nedbá žádných konvencí a zásad, se společností bývá většinou v setrvalém válečném stavu, ale jeho Persona se skrytě projevuje třeba tím, že mu ve skutečnosti záleží na tom, jak je vnímán (jako rebel), že někdy jedná jen aby udržel svůj obraz v očích druhých apod.
To je samozřejmě velmi zjednodušené - ale obecně platí, že člověk více tíhnoucí k Personě (což je běžné stádium na individuační cestě) obvykle, v rámci individuace, narazí na svou stínovou Animu - Anima v obraze jiného jedince a je k tomuto jedinci až nepochopitelně přitahován... A dokud se nevyrovná se stínovou složkou v sobě, bude třeba mít tendenci upadat do destruktivních vztahů a pod.
Žádné komentáře:
Okomentovat