...to všechno zmizí jako slzy v dešti aneb první pohled do nastaveného zrcadla

Dnes mi začala z očí -kapapku po kapce- téct slaná voda.

Koukal jsem na svou malou dcerku, v šedivém nedělním dopoledni,
jak se snaží posadit, potom postavit, jak si hraje s hračkami,
jak usíná na mém rameni.
Najedou jsem si uvědomil, že jsem minulost, spokojený přežitek.
Zatím mne ještě potřebuje, potřebuje mé návyky, mé zlozvyky,
moje vědomosti. A to jsem je  sotva stihl získat.
Zatím jsem stále ještě vzor. Zatím mě obdivuje, miluje,
touží vidět moji tvář.Ale nevzdrží to věčně, vím.
Vzor se zcela jistě stane svěrací kazajkou, náruč bude malá.
Ještě mám chvíli čas než se stanu přežitkem nejen sám
pro sebe, ale i pro ni. Než zjistí, že moje hudba se nedá
poslouchat, mé názory, že jsou nechutně pomalé a nemoderní,
než zjistí, že moje láska je jí protivná.
Možná jednou, až bude vědět víc, pochopí souvislosti,
a já v to doufám, ale může se stát, že to já už nebudu.
Snad pochopí mou svobodu a její hranice, sand pochopí
i tu svoji.

Vždy jsem si zakládal na tom, že mé já je ohraničené
ostrou konturou vůči zbytku světa, že já není pozadí,
ale pevný bod ve světle reflektorů (oh to hrdé místo na
slunci). Asi však budu rozšířit prostor, kde ostří neřeže,
jen varuje. Do toho nového prostoru se musí vejít,
už ne jen jedna, ale dvě ženy ("Víc světla prosím!",
zavolal režisér a v zákulisí se ozvalo nespokojené žvatlání).
Zdá se, že se ještě mnohému naučíme.
Nicméně pocit, že mne minulé generace právě
 - s otevřenou náručí a křivým úsměškem -
vítají na smetišti dějin zůstává.
A smutek řeže jako ledový střípek Zimní královny
pod opuchlými víčky.